Jak jsem fotil Dixieland a na chuť mu přišel

Už nějakou chvíli spolupracuji s panem Ing. Zitkem na webové prezentaci tohoto festivalu tradičního jazzu.

Netušíc přesně, co mě zde čeká, přihodil jsem k foťáku i všechny své teleobjektivy pro focení z dálky a hlavně pak všechna paměťová média, abych měl kam ukládat hromady fotografií.

Byť program začínal již v devět hodin ráno, nespěchal jsem a po vydatném obědě se nechal vysadit s plnou polní výbavou v Křizanech krátce před první hodinou.

Na pódiu se již pomalu chystala první skupina, ale já se vydal zmapovat celé své nadcházející působiště - zjistit, co je kde k vidění, co by mohlo být zajímavé, ale i čistě soukromě zjistit, kde se v případě nečekané krize zabavím.

Pódium vypadalo na první pohled velmi pěkně, ale to se mi ještě ani nemohlo zdát o tom, jak záludné pro mne bude v něm fotit. Ale i s tím musí člověk počítat a rychle najít způsob, jak se ubránit a zvítězit.

Mezi stánky s občerstvením upoutal mojí pozornost velký skákací hrad a jak se zdálo, bez kasy. Alespoň ceník se mi nepodařilo objevit - tiše jsem záviděl těm, kteří se zde mohli vyřádit bez omezení. V tom věku, co já bych za to dal!

Na druhou stranu, v tom věku se mi nezdálo o tom, že bych kdy mohl mít pořádný foťák a fotit - holt každý věk má své.

Protože do začátku programu zbývalo několik desítek minut, vládl všude klid bez tlačenic a front u stánků s občerstvením. Zmapoval jsem tedy nabídku a ceny míchaných nápojů hned v prvním stánku vedle pódia. Vzápětí mě potěšila příznivá cena piva v dalším stánku, která se i přes velkou návštěvnost celé akce a hlavně přes horké počasí držela v řekl bych více než přijatelné výši.

Nedaleko za stánky s občerstvením stála další nezbytná součást výbavy každé hromadné akce - mobilní toalety. Byť se to focení týká jen do té míry, že i fotograf občas "musí", v horkém slunečném počasí, jaké vládlo, mi přišla jako naprosto vynikající myšlenka toalet bez střechy. Ale tam jsem se dostal až později.

Zamířil jsem tedy ještě za roh, podívat se, co dál tu najdu.

Za rohem, který vedle pódia vytvořily stánky s občerstvením, začínala ulička se stánky se suvenýry.

Ani by nebylo těžké si zde něco vybrat - v dobré náladě jsem si hned chtěl koupit nafukovací balonek ve tvaru helikoptéry, aby mi odlehčil těžký batoh. Bohužel se ukázalo, že bych jich potřeboval alespoň deset, což by už nebylo ani trochu výhodné. A tak jsem se vydal dál.

Během klidného, pomalého kolečka kolem hlediště jsem pořídil pár dalších snímků, aby bylo vidět, jaký osmý ročník Dixielandu v Křiženech byl.

Zkoušel jsem nafotit i pár snímků s hosty a posluchači letošního ročníku křižanského Dixielandu.

Kromě snahy zachytit barvité momentky mezi hosty a sposluchači Dixielandu v Křižanech, které by nejlépe vystihly atmosféru celé akce, dostaly se mi do hledáčku i fotografové.

Byť jsem je nějak cíleně nefotil, často jsem jim věnoval velkou část své pozornosti, abych se od ostatních něco naučil. Tedy, alespoň v rámci svých možností.

S nástupem hudebního představení první kapely se mi poštěstilo narazit na první úskali tohoto focení. Sice má výška a jistě i velký foťák v rukou vytvořila kolem mě jakousi ochrannou fotografovu auru. Stojícím lidem jsem mohl v klidu fotit přes rameno, aniž bych je měl v záběru a ti, kteří procházeli, často chvíli počkali, aby mi nezkazili záběr (za což jim všem děkuji). Jenže co mohou lidé, těžko vysvětlíte technice, a tak se mi často na fotce vždy jeden z hudebníků